I smuteční oznámení mohou mít kvalitní design. Mohou být moderní a vzdušné. Ovšem nemusí být vždy čas vzít tvorbu do vlastních rukou. Proto jsme připravili moderní šablony. Vyberete si jednu z nich a společně ji dotvoříme. Oznámení poté umíme vytisknout na kvalitní papír a rozeslat poštou, ale taky emailem nebo SMS. Podívejte se na naše smuteční oznámení zde.

Obřad je obrazem, a místo je rámem, přes který si budeme obřad pamatovat. Připravili jsme mnoho míst, která jsou krásná a umožní vám hluboký prožitek. V parku, u lesa, u vody, na soutoku řek, na skále, na louce… Ale nejlepší je stejně zvolit místa, která měla zvláštní význam pro našeho milovaného: byl třeba rybář? Turista? Jachtař? Nebo měl prostě oblíbený kopec, na který se díval z okna?

Pokud chceme na pohřbu zůstat uvnitř, může jít o historickou vilu s terasou a zahradou (takže obřad můžeme dokončit venku), kostel nebo kapli, salonek (v divadle, galerii, restauraci či hotelu), galerii nebo muzeum, smuteční obřadní síň, komunitní centrum, knihovnu, loft nebo rooftop, kavárnu bar nebo klub, botanickou zahradu, planetárium nebo dokonce sportovní halu.

V jakých vnitřních prostorech můžeme uspořádat rozloučení?

Napíšeme spolu velkou smuteční řeč. Hodně osobní řeč. Co miloval, co nesnášel, čím žil… Budeme po vás chtít, abyste otevřeli svá srdce a řekli nám co nejvíce o vašem milovaném. Z vašeho vyprávění sepíšeme řeč a nasdílíme vám ji. Budete ji moci upravovat, doplňovat, škrtat… Samozřejmě ale můžete řeč napsat sami a my ji jen předneseme.

Po velké pohřební řeči většinou vyzveme hosty, aby zavzpomínali. Někteří se rádi přidají. Někdo má pečlivě připravenou řeč, někdo řekne jen pár slov díků či veselou historku. Zaslouží si to zesnulý, ale i pozůstalí. Bývá to nejhezčí část pohřbu: vidět, kolika lidem na milovaném záleželo, slyšet, jakou stopu zanechal v jejich životech.

Vždycky je něco, co jsme nestihli, nemohli, nebo nechtěli říci… Nebo jen nebyla příležitost. Tak teď to napíšeme: na lodičky, na balonky, na rakev, na urnu, nebo prostě na papíry a ty spálíme v obřadní nádobě. Lodičky pustíme po řece. Balonky vypustíme do nebe - říkáme tomu nebeská pošta.

Jednoduché živly fungují silně na dospělé, i na děti. Oheň je pradávným symbolem smrti, ale i očisty. Pro člověka je oheň nezbytnou podmínkou pozemského života: dává mu teplo, dává mu světlo, přináší potěšení, radost, ale i bolest. Bez něj by život nebyl. Voda symbolizuje očištění duše a svobodu. Řeka tok života.

Je velmi dobré, když se podaří hosty do obřadu zapojit. Pomůže jim to prožít obřad a začít truchlit: uvědomit si, že tady náš zesnulý už není a že začíná tak trochu nový život bez něj. Je to stejné jako u učení: potřebujete věci vidět, slyšet, zapsat, ohmatat... Stačí málo: napsat vzkaz na papírek, vypustit balonek, něco říci, hodit do vody květinu či pár okvětních lístků… Ale uvítáme také hudebníky, zpěváky, recitátory, sochaře, květináře…

Někdy spolu sázíme strom, zahrádku, občas skládáme urnu z Lega, občas neseme rakev, urnu, nebo “jen” společnou rukou vložíme urnu do hrobu.

Můžeme uložit rakev nebo urnu do hrobu, můžeme rozptýlit popel na místech, která pro vás hodně znamenají – kde to zesnulý miloval, nebo kde jej budete mít blízko u sebe.

Rozptylovat popel smíme prakticky kdekoliv, pokud máme souhlas majitele pozemku. Ten se pokusíme zařídit. To samé platí pro vsyp do země. Na řece je potřeba souhlas povodí.

Naší “specialitou” je rozptyl popela do nebe v balónu: balón sledujeme až 12 minut, jak stoupá… Ale taky umíme zajistit výstřel popela v raketě.

Popel můžeme klidně rozdělit na více části a část rozptýlit třeba do moře (nedoporučujeme to ale věřícím katolíkům).

Když někoho vyprovázíme na delší cestu, často mu do ruky vtiskneme na poslední chvíli dárek. Zkusme to i na pohřbu. Zazpíváme mu společně? Nebojte, texty vám vytiskneme. A můžeme si jen tak broukat do reprodukované hudby. Nebo mu složíme básničku? Vyřkneme krátkou modlitbu? Nebo podobenství?

Hudba nás dokáže naladit, potěšit, rozbrečet, dokáže nám připomenout vzpomínku, pocit... Proto spolu s vámi pečlivě vybereme smuteční playlist tak, aby celý obřad podporoval a dokresloval. Na každý obřad nosíme přenosné reproduktory, výkonné, kvalitní, ale decentní. Ale také víme, že živá hudba v nás rezonuje víc. Proto nabízíme například smutečního houslistu, cellistu, klavír/elektrické varhany, harfu, housle + klavír, zpěv a doprovod, smyčcové trio nebo kvarteto a v kostele samozřejmě varhaníka. Nebo se může zapojit kamarád s kytarou!

Říkáme, že pohřeb má být osobní, tak ať jsou osobní i kytice! Nadšená zahradnice měla ve věnci třešně, hrušky, makovičky… Dědeček, co pracoval celý život v pivovaru, chmelové variace, Skot skotské bodláky a stuhy se skotskou kostkou…

Naši květináři se umí výzdoby zhostit opravdu s láskou a se zájmem.

Podívejte se, jak vypadají naše květinové vazby.

Po obřadu nedoporučujeme se prostě zvednout a jít domů. Zážitek má doznít, hosté mají trochu popovídat o zesnulém, o obřadu, trochu začít navazovat nové vztahy už bez zesnulého. K tomu jim nejlépe pomůže malé občerstvení. Někteří se na pohřbu vidí naposledy: typicky kolegové z práce a rodina. Tak ať si mohou ještě naposledy přiťuknout.

Naše péče pohřbem nezačíná, ani nekončí. Poradíme, jak se připravit na smrt i s věcmi těsně po smrti. Od velmi praktických rad (máme bohužel už více zkušeností, než mnozí praktičtí lékaři) až po existenciální zarámování toho všeho. Vymyslíme vám základní “strategii truchlení” a poradíme, co s dětmi.

V životě po ztrátě třeba pomůžeme vystavět rituály, které podpoří v době, kdy měl zesnulý slavit narozeniny, v době Vánoc, Dušiček a podobně.

Může se stát, že některé rodiny na pohřeb nemají. Zvlášť v případě, kdy zemřel živitel rodiny, nemusí pozůstalí nalézt dost peněz na uspořádání pohřbu. Není potřeba se za to stydět – máme řešení: vybereme peníze na pohřeb na některé z online platforem (například Donio) a informaci o tom dáme na parte. Hosté nosí na pohřeb běžně květiny v ceně přes tisíc korun. Když namísto nich pošlou peníze, pomohou navíc trochu přírodě a na pohřeb se snadno vybere i s malým počtem přispěvatelů.

Proč fotograf? Protože pohřeb má být oslavou života zesnulého. Oslavou, která se už nebude opakovat. A na oslavě přece vždy fotíme! Fotky jsou také památkou na setkání. Na obřadu se někteří potkáme poprvé. A možná i naposled. Zasloužíme si mít vzpomínku. Naše vlastní vzpomínky blednou, ale fotky vydrží. Dříve se to běžně dělalo: mnohé naše babičky a prababičky mají alba plná fotek z pohřbů.

My se snažíme každý obřad nafotit “nějak na mobil”, ale fotky od fotografa budou vždy lepší.

Pohřeb chtějí občas vidět lidé, kteří prostě přijít nemohou. Žijí na druhé straně zeměkoule, jsou třeba v nemocnici… Přitom pohřeb potřebují a pomůže jim. I bez toho mají pozůstalí často pocity viny (neodůvodněné) a neúčast na pohřbu je ještě prohloubí. Tak jim umožníme účastnit se pohřbu online. Technicky je to zvládnutelné pro každého: nejčastěji děláme “soukromé vysílání” na youtube. Umíme ale zařídit i profesionální streaming na několik kamer i malinký nenápadný stream z jedné kamery, mobilu nebo gimbalu. Hosté sledující online se přitom do obřadu mohou i zapojit: rádi přečteme jejich vzkazy nebo zodpovíme dotazy.

Snažíme se mít plán B. Hodně pohřebních obřadů děláme venku, proto musíme počítat s nepřízní počasí. Často domlouváme záložní místo uvnitř. Nosíme sebou hodně deštníků. Namísto lampionů štěstí umíme vypustit balóny. Namísto lodiček umíme vzkazy spálit a rozsypat popel...

Spolupracujeme s několika pohřebními službami. Pokud některá nestíhá to co potřebujeme, může to obratem zajistit jiná. To samé platí například pro hudebníky, květináře nebo catering. A i nás je vlastně už deset, takže se vzájemně zastoupíme.

Vše děláme legálně a u všeho spolupracujeme s úřady: s obcí, městskou částí či odborem, s povodím, s hasiči, městskou policií nebo dokonce s místním letištěm či řízením letového provozu. Většina obřadů je velmi komorních, ale i na ty raději nosíme hasící přístroj :)

Na pohřbech můžeme potkat unavené, slabé a nemocné. A naše obřady trvají často hodinu i déle. Snažíme se proto, aby pro ně byl obřad maximálně komfortní. Začíná to židlemi, dekami, deštníky a vodou a končí například venkovními plynovými topidly.

Zuzka na obřadech nejraději tvoří a přednáší řeč, obřadem jako takovým provází v roli moderátora spíš méně. Při psaní se snaží vystihnout na lidech to dobré a to pro ně specifické. V řeči se nebojí vtipu ani osobních hlášek, umí ale i vycítit, že někdy jde o ztrátu moc čerstvou nebo tragickou a je potřeba se k textu postavit jinak. Neumí přesně popsat, čím se při psaní řídí, ale zhodnotila by to slovy: "Ze začátku většinou nevím, ale pak zapnu srdce a ono to jde najednou samo". 

Zuzka vystudovala indologii a indonesistiku, oboru ale nezůstala věrná. Pracuje již nějakou dobu v Cestě domů v sekci vzdělávání a obřadům se věnuje k tomu.

Zuzku vedle toho baví cestovat, lézt na vysoké věci, prozkoumávat podzemí a opuštěné budovy, fotit, jezdit na historické akce i zážitkové hry, trávit čas s kamarády a tak nějak povšechně si užívat život a svobodu.

Oleg je zakladatelem Pohřebních průvodců. "Původně to byl pokus a dělali jsme to úplně jinak. Ale postupně nám lidi říkali, co chtějí a co ne, a my jsme je poslouchali. Vlastně většinu toho, co dnes děláme, máme z praxe, od klientů: vidíme, co jim doopravdy pomáhá."

S Olegem se potkáte často při prvním kontaktu s námi: bere telefony nebo odpovídá na zprávy. Ale mnoho z klientů provází po celou dobu.

Narodil se v Košicích česko-německým rodičům, studoval v Brně a téměř dvacet let už žije v Praze. Původním povoláním dělal transformační projekty ve firmách, které procházejí velkými změnami: začínal v telekomunikacích, pokračoval například v Alze, České spořitelně nebo v PPF.

Kromě práce jej potkáte s jeho dvěma dětmi, manželkou, v horách, na koncertě, na pivu nebo na maratonu.

Alenka se k Průvodcům se přidala v roce 2021 a osvědčila se ve všech rolích. Reprezentovala nás například v pořadu Inkognito a nyní se věnuje primárně tvorbě smutečních oznámení či jiným grafickým pracem.

Do týmu ji přivedla osobní zkušenost, díky níž neměla příliš pozitivní vztah ke smrti. Proto se rozhodla podílet na změnách v pohřebnictví, aby pozůstalí nevnímali jen negativní pocity a pohřeb mohli pojmout jako oslavu života jejich blízkého.

Alenka je od přírody veselá a empatická, což promítá i do svých řečí. Těší ji, když v nich pozůstalí naleznou pochopení i útěchu.

Dříve žila v Praze, kde se po studiu personálního řízení věnovala office managementu ve velkých společnostech. Po sedmi letech v metropoli se rozhodla vrátit do rodných Jizerských hor a nyní žije v Liberci, kde se snaží šířit povědomí o nové pohřební kultuře. Když nepomáhá s pohřby, pracuje na personálním oddělení krajské nemocnice.

Eva pochází z Prahy, je hrdou Žižkovandou. V rámci studia, které nyní zdárně dokončuje, se věnuje Arts managementu, tedy řízení v kultuře. Jak ve škole, tak v práci ráda uplatňuje své nadšení pro organizovanost - tabulky a kreativitu - smysl dělat věci jinak. Již v útlém věku prožívala strach o svoji vážně nemocnou sestru, kterou nadevše miluje a které lékaři předpovídali možnou smrt. Sestra se ale z nemoci dostala a je silnější než kdy dříve. Eva od té doby ví, jak je život vzácný.

Eva se k Pohřebním průvodcům dostala skrze svou vášeň k organizování eventů. Krátce po pohřbu babičky v klasické smuteční síni měla možnost zažít obřad s Průvodci. Překvapilo ji, jak krásné může rozloučení být a jak je důležité zapojení pozůstalých, včetně dětí, do celého procesu. Roli průvodce vnímá jako možnost pomáhat lidem v těch nejtěžších chvílích. Ukázat, že pohřeb nemusí znamenat jen černou barvu a slzy. Ráda mluví o rozloučení jako o oslavě života a věří, že správné rozloučení může být velmi léčivé.

Obřady nejčastěji moderuje, a to s cílem provést pozůstalé rozloučením s citem, pokorou a někdy i úsměvem. “Přála bych si, aby měl každý možnost se se svým blízkým rozloučit přesně tak, jak to cítí."

Bára pochází z Prahy, studovala krajinářství na Fakultě životního prostředí ČZU a k Pohřebním průvodcům se přidala v roce 2021. Pracuje jako markeťačka a copywriterka na volné noze. Ve volném čase tráví čas v přírodě nebo cestuje po Evropě se svými dvěma pejsky v obytné dodávce jménem Sušenka. Mezi její zájmy patří také gastronomie spolu s ekologickým a etickým životním stylem.

Adriana pochází z Pošumaví, kam se po téměř dvaceti letech života v Praze opět navrátila. Vystudovala antropologii a nepřestává ji fascinovat šíře možných způsobů života na této planetě. Za svůj druhý domov považuje Indonésii, blízký vztah má také k Madagaskaru. V Čechách působí v neziskovém sektoru a v současnosti tráví většinu volného času s rodinou.

K Pohřebním průvodcům ji přivedla nespokojenost se servisem klasické pohřební služby po smrti jejího miminka a touha podílet se na změnách v tomto odvětví. V momentě, kdy jsou pozůstalí ochromeni smrtí blízkého člověka, chce stát po jejich boku, pozorně naslouchat jejich přáním a pomáhat je realizovat. Vnímá dobré rozloučení se zesnulým jako důležitý rituál, který provází lidstvo od jeho počátků a který je podle ní nezbytný pro začátek zdravého truchlení.

Hanina je mladá žena s velkou duší, která si nese lásku k životu a lidem ve všem, co dělá. 

Díky přirozené otevřenosti vůči novým příležitostem přesídlila z rodného Brna do Prahy, kde začala studovat podnikovou ekonomiku. Nové prostředí jí umožnilo rozvíjet také kreativní stránku, a to prostřednictvím malby a studia módního návrhářství.

Důležitou roli v životě pro ni hraje i vnitřní klid, který nachází jak v přírodě, tak třeba při péči o pokojové rostliny. Ať už jde o cokoli, věří, že vše potřebuje správnou péči. Nerušenou pozornost, vhodný čas a místo. Za své životní poslání považuje soucítění, a právě tento hluboký cit ji přivedl k práci pohřební průvodkyně. Stará se o to, aby pohřeb nebyl jen truchlením, ale také vzpomínáním a oslavou života. Protože péče spojená se soucitem dokáže proměnit každý okamžik v něco hluboce smysluplného a lidského: a na to si Hanina ve svém srdci najde místo vždy.

Veronika vypomáhá při obřadech a píše řeči, občas se podílí i na článcích a příspěvcích. Zakládá si na tom, aby řeči odrážely osobnost zesnulého i pozůstalých – některé mohou být hluboké a srdceryvné, jiné úsměvné a odlehčené. Záleží jen na vás, jakým způsobem chcete řeč i obřad pojmout. Největším komplimentem pro ni je, když slyší “to bylo přesně, jak by to maminka / babička / sestra napsala”.

Kromě toho je Veronika vystudovaná jazykovědkyně, překladatelka a tlumočnice, navíc pracuje jako lektorka. Mluvit s ní můžete česky, slovensky, anglicky nebo třeba španělsky. Zaslechnout jste ji mohli například na Světě knihy nebo v Oktagonu. Ve svém volném čase se věnuje překladu poezie, hraní videoher a umění. Pokud ji náhodou nepotkáte online, nejspíše bude někde venku na motorce.

​​Petra již dvanáct let slaví a zkoumá mexické Dušičky, které ji inspirovaly k pořádání vzpomínkového obřadu u Pohřebních průvodců. Rituály vzpomínání na zesnulé vnímá nejen jako možnost zavzpomínat na zesnulé a usmířit se s nimi v našem nitru, ale také jako prostředek psychohygieny.

 Petra vystudovala sociální antropologii a za svůj druhý domov považuje Mexiko, kam se pravidelně vrací. V Čechách pracuje jako výzkumnice v oblasti sociálních věd v soukromé organizaci INESAN. Na antropologickém výzkumu ji nejvíc baví rozhovory a práce s lidmi.

Ve volném čase nejraději cestuje, píše o Mexiku, učí se španělsky, fotí a navštěvuje známé i méně známé hřbitovy.

Magda pochází z Plzně. Do týmu ji přivedla vlastní zkušenost – pohřeb babičky v obřadní síni krematoria. Pocit prázdnoty po obřadu i vzpomínka na plakající děti a zajíždějící rakev se pro ni staly silnou motivací uspořádat zcela jiné poslední rozloučení pro svoji sestru, a tak jí do cesty přišli Pohřební průvodci.

Bezprostřední setkání se smrtí ji vedlo k chuti spolupodílet se na rozloučeních, která jsou osobní, niterná a léčivá – jako to se sestrou. Věří, že je nesmírně důležité být v takových chvílích lidem nablízku, naslouchat, poskytnout podporu, nenechat je v tom samotné. Až přijde čas, ráda by provázela pozůstalé na jejich cestě truchlením a smířením se smrtí blízkého člověka.

Volný čas Magda nejčastěji tráví s rodinou v přírodě a v pohybu, ať už pěšky, na kole, nebo na lyžích.