Zuzka na obřadech nejraději tvoří a přednáší řeč, obřadem jako takovým provází v roli moderátora spíš méně. Při psaní se snaží vystihnout na lidech to dobré a to pro ně specifické. V řeči se nebojí vtipu ani osobních hlášek, umí ale i vycítit, že někdy jde o ztrátu moc čerstvou nebo tragickou a je potřeba se k textu postavit jinak. Neumí přesně popsat, čím se při psaní řídí, ale zhodnotila by to slovy: "Ze začátku většinou nevím, ale pak zapnu srdce a ono to jde najednou samo".

Zuzka vystudovala indologii a indonesistiku, oboru ale nezůstala věrná. Pracuje již nějakou dobu v Cestě domů v sekci vzdělávání a obřadům se věnuje k tomu.

Zuzku vedle toho baví cestovat, lézt na vysoké věci, prozkoumávat podzemí a opuštěné budovy, fotit, jezdit na historické akce i zážitkové hry, trávit čas s kamarády a tak nějak povšechně si užívat život a svobodu.

Oleg je zakladatelem Pohřebních průvodců. "Původně to byl pokus a dělali jsme to úplně jinak. Ale postupně nám lidi říkali, co chtějí a co ne, a my jsme je poslouchali. Vlastně většinu toho, co dnes děláme, máme z praxe, od klientů: vidíme, co jim doopravdy pomáhá."

S Olegem se potkáte často při prvním kontaktu s námi: bere telefony nebo odpovídá na zprávy. Ale mnoho z klientů provází po celou dobu.

Narodil se v Košicích česko-německým rodičům, studoval v Brně a téměř dvacet let už žije v Praze. Původním povoláním dělal transformační projekty ve firmách, které procházejí velkými změnami: začínal v telekomunikacích, pokračoval například v Alze, České spořitelně nebo v PPF.

Kromě práce jej potkáte s jeho dvěma dětmi, manželkou, v horách, na koncertě, na pivu nebo na maratonu.

Alenka žila v Praze, kde se po studiu personálního řízení věnovala office managementu ve velkých společnostech. Po sedmi letech v metropoli se rozhodla vrátit do rodných Jizerských hor a nyní žije v Liberci, kde si stanovila za cíl rozšířit povědomí o nové pohřební kultuře. Když právě nepomáhá s pohřby pracuje na personálním oddělení krajské nemocnice.

K Průvodcům se přidala v roce 2021 a během spolupráce si vyzkoušela všechny pozice. Reprezentovala nás například v pořadu Inkognito a nyní se primárně věnuje tvorbě smutečních oznámení či jiných grafických prací.

Do týmu ji přivedla osobní zkušenost, díky které neměla příliš pozitivní vztah ke smrti. Proto se rozhodla podílet na šíření dobra a revoluce v pohřebnictví, aby pozůstalí nevnímali jen negativní pocity a život, který končí pohřbem mohli pojmout jako oslavu toho, že s nimi ten zesnulý byl.

Vyznačuje se veselou povahou a empatií. To promítá i do svých řečí a je ráda, když v nich pozůstalí naleznou pochopení či poslání do jejich života.

Eva pochází z Prahy, je hrdou Žižkovandou. V rámci svého studia, které nyní zdárně dokončuje se věnuje Arts managementu, tedy řízení v kultuře. Jak ve škole, tak v práci ráda uplatňuje svoje nadšení pro organizovanost - tabulky a kreativitu - smysl dělat věci jinak. Již v útlém věku se potýkala s vážnou nemocí své sestry, kterou nadevše miluje, její smrt byla podle lékařské diagnózy velmi blízko. Sestra se z nemoci dostala a je silnější než kdy dříve. Eva od té doby ví, jak je život vzácný.

Eva se k Pohřebním průvodcům dostala skrze svou vášeň k organizování eventů. Krátce po rozloučení s její babičkou v klasické smuteční síni měla tu možnost zažít rozloučení s Pohřebními průvodci. Překvapilo jí, jak krásné může rozloučení být a jak důležité je zapojení pozůstalých, včetně dětí, do celého procesu. Roli průvodce vnímá jako možnost pomáhat lidem v těch nejtěžších chvílích. Ukázat, že rozloučení nemusí být jen černá barva a slzy. Ráda mluví o rozloučení jako o oslavě života a věří, že správné rozloučení může být velmi léčivé.

Na obřadech je nejčastěji v roli moderátora s cílem pozůstalé provést rozloučením s citem, pokorou a někdy i úsměvem. “Přála bych si, aby měl každý možnost se se svým blízkým rozloučit přesně tak, jak to cítí.”

Bára pochází z Prahy, studovala krajinářství na Fakultě životního prostředí ČZU a k Pohřebním průvodcům se přidala v roce 2021. Pracuje jako markeťačka a copywriterka na volné noze. Ve volném čase tráví čas v přírodě nebo cestuje po Evropě se svými dvěma pejsky v obytné dodávce jménem Sušenka. Mezi její zájmy patří také gastronomie spolu s ekologickým a etickým životním stylem.

Adriana pochází z Pošumaví, kam se po téměř dvaceti letech života v Praze opět navrátila. Vystudovala antropologii a nepřestává ji fascinovat šíře možných způsobů života na této planetě. Za svůj druhý domov považuje Indonésii, blízký vztah má také k Madagaskaru. V Čechách působí v neziskovém sektoru a v současnosti tráví většinu volného času s rodinou.

K Pohřebním průvodcům ji přivedla nespokojenost se servisem klasické pohřební služby po smrti jejího miminka a touha podílet se na změnách v tomto odvětví. V momentě, kdy jsou pozůstalí ochromeni smrtí blízkého člověka, chce stát po jejich boku, pozorně naslouchat jejich přáním a pomáhat je realizovat. Vnímá dobré rozloučení se zesnulým jako důležitý rituál, který provází lidstvo od jeho počátků a který je podle ní nezbytný pro začátek zdravého truchlení.

Hanina pochází z Brna a kvůli vysoké škole se přestěhovala do Prahy. Studuje podnikovou ekonomiku a módní návrhářství.

V práci u Pohřebních průvodců hledá harmonický dialog mezi životem a smrtí. Miluje přírodu.

Ve volném čase kreslí, maluje, šije, dělá šperky, navrhuje oblečení, píše básně...

Veronika vypomáhá při obřadech a psaní řečí, občas se nachomýtne i k článkům a příspěvkům. Zakládá si na tom, aby řeči odrážely osobnost zesnulého i pozůstalých – některé mohou být hluboké a srdceryvné, jiné mohou být úsměvné a odlehčené. Záleží jen na vás, jakým způsobem chcete řeč i obřad pojmout. Největším komplimentem pro ni je, když slyší “to bylo přesně, jak by to maminka / babička / sestra napsala”.

Kromě toho je Veronika vystudovaná jazykovědkyně, překladatelka a tlumočnice, navíc pracuje jako lektorka. Mluvit s ní tedy můžete česky, slovensky, anglicky nebo třeba španělsky. Zaslechnout jste ji mohli například na Světě knihy nebo v Oktagonu. Ve svém volném čase se věnuje překladu poezie, hraní videoher a umění. Pokud ji náhodou nepotkáte online, nejspíše bude někde venku na motorce.

​​Petra již dvanáct let slaví a zkoumá mexické dušičky, které ji inspirovaly k pořádání vzpomínkového obřadu u Pohřebních průvodců. Rituály vzpomínání na zesnulé vnímá nejen jako možnost zavzpomínat na zesnulé a usmířit se s nimi v našem nitru, ale také jako prostředek psychohygieny.

Petra vystudovala sociální antropologii a za svůj druhý domov považuje Mexiko, kam se pravidelně vrací. V Čechách pracuje jako výzkumnice v oblasti sociálních věd v soukromé organizaci INESAN. Na antropologickém výzkumu ji nejvíc baví rozhovory a práce s lidmi.

Ve volném čase nejraději cestuje, píše o Mexiku, učí se španělsky, fotí a navštěvuje známé i méně známé hřbitovy.

Magda pochází z Plzně. Do týmů Pohřebních průvodců ji přivedla vlastní zkušenost. Na počátku byl pohřeb babičky v obřadní síni krematoria. Pocit prázdnoty po obřadu a vzpomínka na plakající děti a zajíždějící rakev byly pro ni silnou motivací uspořádat zcela jiné poslední rozloučení pro svoji sestru. Do cesty jí přišli Pohřební průvodci.

Bezprostřední setkání se smrtí ji vedlo k tomu, že se chce spolupodílet na rozloučeních, která jsou osobní, niterná a léčivá. Takové bylo i rozloučení s její sestrou. Věří, že je nesmírně důležité být v takových chvílích lidem na blízku, naslouchat, poskytnout podporu nenechat je v tom samotné. Až přijde čas ráda by provázela pozůstalé na jejich cestě truchlení a smíření se smrtí blízkého člověka.

Ve volném čase je nejčastěji se svojí rodinou v přírodě a v pohybu, ať už pěšky, na kole, nebo na lyžích.