Zuzka na obřadech nejraději tvoří a přednáší řeč, obřadem jako takovým provází v roli moderátora spíš méně. Při psaní se snaží vystihnout na lidech to dobré a to pro ně specifické. V řeči se nebojí vtipu ani osobních hlášek, umí ale i vycítit, že někdy jde o ztrátu moc čerstvou nebo tragickou a je potřeba se k textu postavit jinak. Neumí přesně popsat, čím se při psaní řídí, ale zhodnotila by to slovy: "Ze začátku většinou nevím, ale pak zapnu srdce a ono to jde najednou samo". 

Zuzka vystudovala indologii a indonesistiku, oboru ale nezůstala věrná. Pracuje již nějakou dobu v Cestě domů v sekci vzdělávání a obřadům se věnuje k tomu.

Zuzku vedle toho baví cestovat, lézt na vysoké věci, prozkoumávat podzemí a opuštěné budovy, fotit, jezdit na historické akce i zážitkové hry, trávit čas s kamarády a tak nějak povšechně si užívat život a svobodu.

Oleg je zakladatelem Pohřebních průvodců. "Původně to byl pokus a dělali jsme to úplně jinak. Ale postupně nám lidi říkali, co chtějí a co ne, a my jsme je poslouchali. Vlastně většinu toho, co dnes děláme, máme z praxe, od klientů: vidíme, co jim doopravdy pomáhá."

S Olegem se potkáte často při prvním kontaktu s námi: bere telefony nebo odpovídá na zprávy. Ale mnoho z klientů provází po celou dobu.

Narodil se v Košicích česko-německým rodičům, studoval v Brně a téměř dvacet let už žije v Praze. Původním povoláním dělal transformační projekty ve firmách, které procházejí velkými změnami: začínal v telekomunikacích, pokračoval například v Alze, České spořitelně nebo v PPF.

Kromě práce jej potkáte s jeho dvěma dětmi, manželkou, v horách, na koncertě, na pivu nebo na maratonu.

Alenka se k Průvodcům se přidala v roce 2021 a osvědčila se ve všech rolích. Reprezentovala nás například v pořadu Inkognito a nyní se věnuje primárně tvorbě smutečních oznámení či jiným grafickým pracem.

Do týmu ji přivedla osobní zkušenost, díky níž neměla příliš pozitivní vztah ke smrti. Proto se rozhodla podílet na změnách v pohřebnictví, aby pozůstalí nevnímali jen negativní pocity a pohřeb mohli pojmout jako oslavu života jejich blízkého.

Alenka je od přírody veselá a empatická, což promítá i do svých řečí. Těší ji, když v nich pozůstalí naleznou pochopení i útěchu.

Dříve žila v Praze, kde se po studiu personálního řízení věnovala office managementu ve velkých společnostech. Po sedmi letech v metropoli se rozhodla vrátit do rodných Jizerských hor a nyní žije v Liberci, kde se snaží šířit povědomí o nové pohřební kultuře. Když nepomáhá s pohřby, pracuje na personálním oddělení krajské nemocnice.

Eva pochází z Prahy, je hrdou Žižkovandou. V rámci studia, které nyní zdárně dokončuje, se věnuje Arts managementu, tedy řízení v kultuře. Jak ve škole, tak v práci ráda uplatňuje své nadšení pro organizovanost - tabulky a kreativitu - smysl dělat věci jinak. Již v útlém věku prožívala strach o svoji vážně nemocnou sestru, kterou nadevše miluje a které lékaři předpovídali možnou smrt. Sestra se ale z nemoci dostala a je silnější než kdy dříve. Eva od té doby ví, jak je život vzácný.

Eva se k Pohřebním průvodcům dostala skrze svou vášeň k organizování eventů. Krátce po pohřbu babičky v klasické smuteční síni měla možnost zažít obřad s Průvodci. Překvapilo ji, jak krásné může rozloučení být a jak je důležité zapojení pozůstalých, včetně dětí, do celého procesu. Roli průvodce vnímá jako možnost pomáhat lidem v těch nejtěžších chvílích. Ukázat, že pohřeb nemusí znamenat jen černou barvu a slzy. Ráda mluví o rozloučení jako o oslavě života a věří, že správné rozloučení může být velmi léčivé.

Obřady nejčastěji moderuje, a to s cílem provést pozůstalé rozloučením s citem, pokorou a někdy i úsměvem. “Přála bych si, aby měl každý možnost se se svým blízkým rozloučit přesně tak, jak to cítí."

Bára pochází z Prahy, studovala krajinářství na Fakultě životního prostředí ČZU a k Pohřebním průvodcům se přidala v roce 2021. Pracuje jako markeťačka a copywriterka na volné noze. Ve volném čase tráví čas v přírodě nebo cestuje po Evropě se svými dvěma pejsky v obytné dodávce jménem Sušenka. Mezi její zájmy patří také gastronomie spolu s ekologickým a etickým životním stylem.

Adriana pochází z Pošumaví, kam se po téměř dvaceti letech života v Praze opět navrátila. Vystudovala antropologii a nepřestává ji fascinovat šíře možných způsobů života na této planetě. Za svůj druhý domov považuje Indonésii, blízký vztah má také k Madagaskaru. V Čechách působí v neziskovém sektoru a v současnosti tráví většinu volného času s rodinou.

K Pohřebním průvodcům ji přivedla nespokojenost se servisem klasické pohřební služby po smrti jejího miminka a touha podílet se na změnách v tomto odvětví. V momentě, kdy jsou pozůstalí ochromeni smrtí blízkého člověka, chce stát po jejich boku, pozorně naslouchat jejich přáním a pomáhat je realizovat. Vnímá dobré rozloučení se zesnulým jako důležitý rituál, který provází lidstvo od jeho počátků a který je podle ní nezbytný pro začátek zdravého truchlení.

Hanina je mladá žena s velkou duší, která si nese lásku k životu a lidem ve všem, co dělá. 

Díky přirozené otevřenosti vůči novým příležitostem přesídlila z rodného Brna do Prahy, kde začala studovat podnikovou ekonomiku. Nové prostředí jí umožnilo rozvíjet také kreativní stránku, a to prostřednictvím malby a studia módního návrhářství.

Důležitou roli v životě pro ni hraje i vnitřní klid, který nachází jak v přírodě, tak třeba při péči o pokojové rostliny. Ať už jde o cokoli, věří, že vše potřebuje správnou péči. Nerušenou pozornost, vhodný čas a místo. Za své životní poslání považuje soucítění, a právě tento hluboký cit ji přivedl k práci pohřební průvodkyně. Stará se o to, aby pohřeb nebyl jen truchlením, ale také vzpomínáním a oslavou života. Protože péče spojená se soucitem dokáže proměnit každý okamžik v něco hluboce smysluplného a lidského: a na to si Hanina ve svém srdci najde místo vždy.

Veronika vypomáhá při obřadech a píše řeči, občas se podílí i na článcích a příspěvcích. Zakládá si na tom, aby řeči odrážely osobnost zesnulého i pozůstalých – některé mohou být hluboké a srdceryvné, jiné úsměvné a odlehčené. Záleží jen na vás, jakým způsobem chcete řeč i obřad pojmout. Největším komplimentem pro ni je, když slyší “to bylo přesně, jak by to maminka / babička / sestra napsala”.

Kromě toho je Veronika vystudovaná jazykovědkyně, překladatelka a tlumočnice, navíc pracuje jako lektorka. Mluvit s ní můžete česky, slovensky, anglicky nebo třeba španělsky. Zaslechnout jste ji mohli například na Světě knihy nebo v Oktagonu. Ve svém volném čase se věnuje překladu poezie, hraní videoher a umění. Pokud ji náhodou nepotkáte online, nejspíše bude někde venku na motorce.

​​Petra již dvanáct let slaví a zkoumá mexické Dušičky, které ji inspirovaly k pořádání vzpomínkového obřadu u Pohřebních průvodců. Rituály vzpomínání na zesnulé vnímá nejen jako možnost zavzpomínat na zesnulé a usmířit se s nimi v našem nitru, ale také jako prostředek psychohygieny.

 Petra vystudovala sociální antropologii a za svůj druhý domov považuje Mexiko, kam se pravidelně vrací. V Čechách pracuje jako výzkumnice v oblasti sociálních věd v soukromé organizaci INESAN. Na antropologickém výzkumu ji nejvíc baví rozhovory a práce s lidmi.

Ve volném čase nejraději cestuje, píše o Mexiku, učí se španělsky, fotí a navštěvuje známé i méně známé hřbitovy.

Magda pochází z Plzně. Do týmu ji přivedla vlastní zkušenost – pohřeb babičky v obřadní síni krematoria. Pocit prázdnoty po obřadu i vzpomínka na plakající děti a zajíždějící rakev se pro ni staly silnou motivací uspořádat zcela jiné poslední rozloučení pro svoji sestru, a tak jí do cesty přišli Pohřební průvodci.

Bezprostřední setkání se smrtí ji vedlo k chuti spolupodílet se na rozloučeních, která jsou osobní, niterná a léčivá – jako to se sestrou. Věří, že je nesmírně důležité být v takových chvílích lidem nablízku, naslouchat, poskytnout podporu, nenechat je v tom samotné. Až přijde čas, ráda by provázela pozůstalé na jejich cestě truchlením a smířením se smrtí blízkého člověka.

Volný čas Magda nejčastěji tráví s rodinou v přírodě a v pohybu, ať už pěšky, na kole, nebo na lyžích.