Rozptyl popela je krásný, romantický, duchovní a dá se říci až povznášející způsob rozloučení. Je však spojen se spoustou obav a předsudků, byť se není čeho bát.
Z právního hlediska platí dvě zásady: pro rozptyl byste měli mít souhlas majitele pozemku a s popelem musíte zacházet s úctou. Popel tedy můžete rozptýlit na vlastní zahradě (nebo louce či lese). Můžete jej rozptýlit na louce nebo lese vašeho kamaráda, nebo ve vlastnictví obce (obec vám to často povolí). Pokud jde o veřejné místo, třeba park, je to horší: vlastník parku vám většinou povolení nedá prostě proto, že “pak by ho chtěl každý”. A možná mají i pravdu. Pro rozptyl do vody musíte mít souhlas povodí: ten většinou umíme vyřídit, neděláme to poprvé. Jen pro rozptyl do moře nepotřebujete žádný souhlas.
Co dělat, pokud trváte na rozptýlení popela někde, kde souhlas nelze získat, například proto, že zesnulý na tom trval a vy chcete splnit jeho poslední přání? I to lze udělat: rozptylte jen malou část popela tak, abyste místo “neznečistili”. Symbolický význam zůstane stejný. A právně je popel zkrátka předmět ve vašem vlastnictví, stejně jako například popel z cigarety, který také lze odklepnout beztrestně venku.
Popel můžete rozptýlit i na tzv. rozptylové loučce, která je součástí mnoha větších hřbitovů i krematorií: na rozptyl vám však dají 15 minut a osobně nevěříme, že do tak krátkého času se dá vtěsnat důstojný obřad. Pokud nás o to klienti vysloveně požádají (například proto, že manželka zesnulého je už rozptýlena na stejné loučce), domluvíme se správou hřbitova alespoň delší čas.

Více informací, jak nakládat s popela zesnulého najdete v našem článku. (red. O.V.) 

Odborníci se shodují, že obřad je určen pro pozůstalé. Že bez něj by jim chyběla možnost rozloučit se, dát poslední sbohem, uvědomit si “tak je opravdu konec” a uzavřít tu první, nejakutnější fázi smutku či šoku z odchodu blízkého. Je důležité, aby se sešla rodina a přátelé všichni pohromadě, aby si vyjádřili vzájemnou podporu, společně si poplakali a zavzpomínali. A v neposlední řadě aby viděli, kolika lidem na daném zesnulém záleží natolik, že se rozloučení přijeli zúčastnit.
Proč si ale podle našeho přístupu myslíme, že je dobré zohlednit při přípravách i samotnou podstatu zesnulého, je jednoduché. Čím blíže se pozůstalí dostanou k oslavě života zesnulého v jeho autentickém a osobním rázu, tím spíše se jim uleví i v pocitu “takhle by si to byl přál / přála, udělali jsme rozloučení dobře a nejlépe, jak jsme mohli”. A také se díky individualizovanému obřadu mnohem lépe vzpomíná na to, co pro nás bližní znamenal a pro co na něj vzpomínáme. Pil rád pivo? Ať mu stojí na rakvi. Měla ráda červenou? Natáhněme červený koberec. Rád pořádal oslavy a bouchal šampaňské? Poctěme ho při loučení několika přípitky. Je to jednoduché, možné - a přitom velmi důležité. Chceme vám s tím “tak by si to býval přál” pomáhat, ať už si budete přát cokoliv. Překvapíte nás? :-) 

Už jste slyšeli o předpohřbu? Zjistěte více. (red. Z.H.)

Věděli jste, že můžete mít na rozloučení třeba motorku? Projektor s fotkami? Barevné zákusky? Výčep piva? Můžete. Jen si o to musíte říct. A také nemusíte rozloučení konat v síních smutku, ale třeba v lese, ve vašem oblíbeném parku, v kavárně, u soutoku řek nebo třeba na tenisovém kurtu. Jen se nesmíte bát klást požadavky. Nenechat se strhnout katalogy, tabulkami a návrhy pohřebních sjednatelů. Nikdo vás nenutí zapadnout do 20 minutového “běžícího pásu” formou “ticho, hudba, kladení květin, najatý řečník, hudba, kondolence, do 20 minut pryč a venku už se mísit s novým turnusem”.
Pohřbu můžete věnovat čas. Klidně hodinu, dvě, tři, celé odpoledne. Může být tam, kde vy určíte. Může být s urnou i rakví. Může být barevný, s živou hudbou, s fotkami, dětmi, psy i ve stylu třeba Star Wars nebo Slavie, pokud je zesnulý fanouškem :)
Jsme tu od toho, abychom vám s tím pomohli. Nebojte se ozvat a vymyslíme důstojné, ale tématické rozloučení, na které budete v dobrém vzpomínat.

Více se dočtete v našem článku, jak učinit poslední rozloučení co nejosobnější. (red. Z.H.)

Pohřby se posledních pár let postupně klubou ze skořápky “smutné, tísnivé, černé, uplakané” a začíná se pomalu rozvíjet přesvědčení, že obřady mají být spíše oslavou života. Není proto divné, že se takové oslavy svojí organizací přibližují všem ostatním akcím.

Musíte pozvat lidi (zde za pozvánku samotnou už může fungovat parte se všemi potřebnými informacemi). Potřebujete, aby někde zaparkovali, měli si kam sednout, nebyla jim zima, nezmokli, měli se čeho napít. Potřebujete, aby obřad někdo moderoval, instruoval pozůstalé, ztišil je, pověděl jim, co povědět má. Aby se příchozí cítili dobře a bezpečně, aby se nebáli zapojit. A ještě lépe - aby se účastnili následující smuteční hostiny, ať již na místě obřadu, nebo jinde. Můžete si vše domluvit a zařídit sami, můžete si na to vzít někoho, kdo starosti převezme za vás a vy se oddáte hlavně truchlení, rodině, pospolitosti a vzájemné podpoře. Je zde tedy nějaký rozdíl od eventových agentur? Je potřeba, aby pohřby byly tabu, moc se o nich nemluvilo, koukalo se skrz prsty na ty, kteří se jim věnují? Nejde snad jen o další sektor služeb, o které je běžné se hlásit? Domníváme se, že jde. Přesto k obřadům nepřistupujeme jako k byznysu a neděláme show. Úcta k zesnulému, otevřené srdce pro jeho pozůstalé a přesvědčení, že takhle to má být, nesmí chybět. (red. Z.H.) 

Psychologové se v tomto případě shodují: dítě má na pohřbu rozhodně být s námi: má mít možnost se rozloučit, uzavřít nějak svůj vztah se zesnulým. Když ho necháme doma, nebude mít smrt vyřešenou a navíc se bude cítit odstrčené a osamělé. Vysvětleme mu smrt, vysvětleme mu, co se stalo a proč děláme pohřební obřad: že se chceme rozloučit, a že tím vzdáme i hold našemu milovanému. Nemusí třeba všemu rozumět: nedivme se otázkám, buďme trpěliví a chápající. Popišme mu například předem pohřební obřad, aby se nevylekalo. Nestyďme se dokonce ukázat mu náš žal: dítě pochopí, že je to pro nás velká ztráta. Nepřenášejme na něj ale naši sebelítost, i když je přirozená a pochopitelná: “Proč mi to jen udělala, proč mě opustila?” Vyhněme se lžím, a to i těm milosrdným: když budeme říkat, že “babička spí”, můžeme se dočkat problémů se spánkem; když řekneme, že odešla “na oblohu na obláček”, třeba se to dítěti zalíbí a bude chtít za ní… A hlavně se bude ptát, proč jej opustila.
Stejně, jako je dobré do přípravy pohřbu zapojit dospělé pozůstalé, zapojme do něj i děti. Jednak jim to pomůže uvědomit si fakt smrti, a za druhé se tím v době smutku alespoň zabaví. A ruku na srdce: i my budeme klidnější, když děti nebudou rušit :) Jak mluvit s dětmi o smrti se dočtete zde v našem článku. (red. O.V.)

To, že černá barva v naší kultuře znamená (mimo jiné) barvu smutku, víme. Ale není nutné, aby každý pohřeb v každé situaci vyžadoval černou obléknout. I na pohřeb můžete na parte nebo pozvánce udat „dress code“ – není proto výjimkou, když se pozůstalí oblečou do barev, které měl zesnulý nejraději. 

A jindy zase slyšíme zadání „hlavně ne v černé“ nebo „ať v černé není vůbec nikdo“. Myslíme si, že pohřeb by měl být především oslavou života bližního, s kterým se loučíme. Může být osobní a rozhodně může být i barevný. Jen se nebojte porušit společenské očekávání a také to mezi příchozí smuteční hosty včas rozhlásit. (red. Z.H.)

Bývá zvykem, že smuteční řeč pronáší jedna osoba, často najatý řečník. Ale nejde o pravidlo, natož o povinnost. Na pohřbu mohou promluvit všichni, kteří mají zájem. A to ať již v tradiční smuteční síni (jen je třeba počítat s delší dobou pronájmu), nebo při pohřbech podle vašich přání. My rádi pronášíme jednu velkou, shrnující řeč o zesnulém, a poté vyzýváme kohokoliv ze smutečních hostů, aby se ujal slova a pronesl, co má na srdci. Může jít o jednu konkrétní vzpomínku, může jít o slova díků, může jít o osobní vyznání citů, které k dotyčnému choval. Takové výpovědi mívají neuvěřitelnou hloubku a sílu. A mluvícím se přitom uleví, protože to, co nosili v srdci, mohli sdělit – ať už sami před sebou, ostatním, nebo zesnulému do nebe. Všichni zúčastnění s ním tuto chvíli sdílí, mohou se navzájem podpořit, mohou povzbudit i další, aby taktéž překonali ostych a vyjádřili se. Takový obřad nám dává největší smysl. Poskytuje mu emoce, lidskost, osobitost a nejinak i zaměření na život zesnulého a jeho povahu, spíše než na to, že zemřel. Proto na pohřbech rádi vyzýváme, aby se zapojili všichni, kdo chtějí. Jak říkáme – vhodnější chvíle už nebude.

Zajímá vás proč pohřební řečníci mluví tak neosobně? To se dočtete v našem článku. (red. Z.H.)

Jméno není tabu. Zesnulého všichni znali jménem, celý život pod nějakým jménem vystupoval. Proč by se na tomto faktu mělo něco měnit tím, že zemřel? Jmenovat dotyčného přitom pozůstalým často dělá problém. Z psychologického hlediska však neexistuje nic lepšího, než jeho osobnost použitím jména zachovat. Zvlášť pro nejbližší rodinu bývá velkou podporou, pokud slyší jméno milovaného člověka spíše než neurčité „on“, „ona“, „jak ti je bez něj / ní?“ a podobně. Otisk člověka žije nadále a jeho blízcí si jej v srdci ponesou – ne anonymně, ne jako „jeho / ji“, ale jako konkrétní osobu s konkrétním jménem. Zkuste i vy příště odložit ostych a zeptat se truchlících napřímo, jak jim Aleš / Tomáš / Pavlína / Markéta nebo třeba Martin chybí…

„Schováním“ jména se to, že již nežije, neschová.

Jaké tabu doprovází smrt? (red. Z.H.)

Odklopení víka rakve před konáním obřadu se říká „identifikace zesnulého“. Nejen proto, aby pozůstalí nabyli jistoty, že se loučí opravdu se svým bližním, ale zejména proto, aby mohli dle svého přání tvář milovaného ještě naposledy vidět. Krom toho lze obřad provést i po celou dobu s otevřenou rakví. Na identifikaci se vás možná zeptají v pohřební službě již při sjednávání obřadu. Ať již zde odpovíte ano či ne, neměl by vám nikdo bránit zesnulého před obřadem vidět, ani kdybyste o to prve přání neprojevili. Stejně tak máte právo si své přání rozmyslet, pokud v obřadní síni zjistíte, že na to nemáte sílu – na tom není rozhodně nic špatného.
Tvář i tělo zesnulého totiž nevypadá jako v amerických seriálech. Tam je běžné lidi speciálně upravovat, vlastně balzamovat nebo konzervovat – u nás to není zvykem, dělá se to jen výjimečně a nazývá se to „vyšší hygienické zaopatření zesnulých“ – a umí to jen dva subjekty.
Tělo vypadá jinak, než jak vypadalo za života. Pokožka má jinou barvu, v očích již nenajdete jiskru, tvář pozbývá vám známé mimiky, tělo je ztuhlé a chladné, vypadá trochu jako z vosku. Někdy se nepovede zavřít zesnulým krom víček ani ústa, což sice značí jen to, že šlo o člověka podléhajícího přírodním procesům, ovšem ne každý dovede zpracovat zážitek, kdy hledí na svého milovaného právě takto. Vidět blízkého ze vteřiny na vteřinu takto, bez varování a bez sledování kontextu, co se s tělem od okamžiku úmrtí po pohřeb všechno děje, může velmi traumatizovat. V době umírání v nemocnicích na takový obrázek nejsme běžně zvyklí. Ve výsledku je ale jen na vás, jestli vyhodnotíte identifikaci jako vhodný způsob, jak přijmout fakt, že dotyčný již nežije, nebo zda z obav, že si z dotyčného budete pamatovat nejsilněji jeho posmrtnou podobu, od identifikace upustíte. Volba je vaše a žádná není špatná, byť je rozhodně moudré o ní popřemýšlet. Ani jedna nejde vzít zpět – vidět tvář, kterou už nelze „odvidět“, může být pro někoho stejně těžké, jako pro jiného si vyčítat, že k tomu nedostal odvahu.

Strom se tradičně vysazuje při narození potomka. Roste však obliba sazení stromu i při příležitosti úmrtí. Vůbec nemusí jít o smuteční vrbu, naopak – „smuteční strom“ může být jakýkoliv, který zasadíte k připomínce zesnulého. Někdo si rád svého bližního připomene růžově kvetoucí sakurou, protože se takový strom postupně stane ozdobou celé zahrady, jiný dá přednost druhu, který ze všeho nejvíc miloval zesnulý – ať už by šlo třeba o akát, břízu, buk nebo dub. Společné vysazování stromu během obřadu také pomůže stmelit síly, vykonat nějakou společnou „věc“, spíše než jen jednotlivě a pasivně sledovat, co za zesnulého koná nebo říká někdo jiný. 

Strom je poté potřeba také navštěvovat, zalévat a opečovávat – tedy může sloužit stejně tak dobře jako pomník místo kamenného náhrobku na hřbitově. Na strom se navíc dají pověsit fotky, cedulka se jménem zesnulého nebo jiné vzpomínkové předměty, třeba ty, které měl dotyčný nejraději. A proč ne třeba krmítko pro ptáky, aby kolem koruny stromu neustále bujel život? Památeční strom jednoduše má svoji krásu a sílu. (red. Z.H.)

Co třeba udělat obřad odpoledne, navečer, v neděli?  Běžně se pohřby konají ráno, dopoledne, nejdéle pak brzy odpoledne, a to ve všední dny. Trvají necelou půlhodinu a ne vždy se rodina a pozůstalí mají čas a chuť přesunout na smuteční hostinu. Omluvu z práce přitom mohou čerpat jen nebližší příbuzní, a proto se často nepřijdou rozloučit všichni, kteří by to jinak rádi udělali.
My proto doporučujeme a nejraději pořádáme pohřby, které se konají pozdě odpoledne, aby se mohli pozůstalí plynule přesunout na večerní zapití památky zesnulého. V případě víkendů pak nejčastěji vyrážíme za rodinami v neděli, někdy dopoledne, aby si rodina užila společný oběd, někdy odpoledne, aby spolu strávili zbytek dne a nový týden začali již v novém duševním rozpoložení. Víc smíření, víc oproštěni od tlaku „něco jsme nedořekli“, víc naladěni na to, že život opravdu již půjde v jiných pořádcích. Je pro nás též důležité, aby pozůstalí nemuseli řešit prioritizaci víkendových plánů, proto doporučujeme neděle i z tohoto důvodu – i ti, kteří mají víkend zabraný, jsou zpravidla schopni vyhradit si nedělní odpoledne už na rozloučení. Takové obřady také nemusí být uspěchané, očekává se, že již více méně všichni mají zbytek dne volný. Proto i Vám budeme rádi nabízet obřady v neděli. Společně se všemi pozůstalými strávit příjemný čas beze spěchu považujeme za nanejvýš důležité ke snadné cestě truchlením. Dalším vhodným časem je pátek odpoledne: po něm začíná víkend, člověk se nadechne, vydechne… a potom začne nový týden, nový život… (red. Z.H.)

V případě úmrtí člena rodiny bývá zvykem, že se většina pozůstalých semkne a dávají si navzájem podporu, především pak tomu, kterému byl zesnulý nejbližší. Z pozice pozůstalých a ne hlavních truchlících je přitom na místě pamatovat, že vdova, vdovec, pozůstalí rodiče nebo například pozůstalé děti nepotřebují podporu jen v době bezprostředně po úmrtí a v době příprav na pohřeb, ale o to víc ocení dlouhodobou nabídku pomocné ruky. Truchlení bývá běh na dlouhou trať, a i když ta nejakutnější paralyzující bolest odejde zpravidla v období chvíli po pohřbu, dlouhodobý smutek přetrvává a znesnadňuje běžný život ještě dlouho poté. Právě tehdy bývá potřeba vytrvale nabízet různé formy úlevy, ať už v podobě hlídání dětí, dovezení nákupů, vaření, úklidu nebo nabídky programu na víkendy. Truchlící se často ocitá v situaci, kdy ví, že svým zármutkem již druhé obtěžuje a že přece již nikdo neočekává, že by z toho „ještě nebyl venku“, ale právě tento sociální tlak může lidem truchlení ztěžovat. 

Buďme proto přítomní, buďme připraveni k dlouhodobé starostlivosti, buďme tady pro ty, které máme rádi, co nejdéle – a nepodsouvejme jim myšlenku, že truchlí nebývale dlouho. Kdo ví, kdy budeme něco podobného potřebovat pro změnu my… 

A navíc: tím, že otevřeme své srdce a umožníme někomu truchlit, pomáháme nejen jemu, ale i svému srdci. Kdo to zažil, ví.

Čtení o smrti: Co doporučují Pohřební průvodci? (red. Z.H. a O.V.)

Když někdo zemře, pozůstalí často neví, co říct. Jak utěšit jeho nejbližší, jak vyjádřit soucit. Nabízí se samozřejmě slovní obrat “upřímnou soustrast”, kterou “nepřejeme”, ale “vyjadřujeme”. To je nejčastější chyba, které se neznalý může dopustit. Na soustrasti není co přát. Můžeme ale použít větu “přijměte moji upřímnou soustrast” nebo “dovolte mi vyjádřit upřímnou soustrast”, nebo prostě jen proneseme: “upřímnou soustrast” a stiskneme ruku.
Stačí to? Nejde jen o prázdnou frázi, za kterou se můžeme ukrýt, abychom náhodou neřekli nebo neudělali něco špatně? Odpověď si musí najít každý sám. Obecně však nejde než doporučit, aby byl člověk v projevu smutku a soucitu upřímný a opravdový, s upřímnou soustrastí či bez. Může klidně říct i jen “je mi to líto”, “bude mi chybět stejně jako vám”, “soucítím s tebou, musí to teď být vážně těžké”, nebo “moc mě to mrzí, kdykoliv se na mě obrať, kdybys potřeboval pomoc – teď, za měsíc nebo za dva roky, zkrátka kdykoliv”. Upřímnou soustrastí nic nezkazíme, ale podpoříme jí doopravdy pozůstalé, kteří ji slyší v pohřební síni stokrát, ale už nic dalšího? Co myslíte vy? (red. Z.H.)

V případě státních pohřbů o přítomnosti médií a fotografů nikdo o oprávněnosti fotit truchlící, případně i zesnulého v otevřené rakvi, nepochybuje. Takové pietní akty se odehrávají viditelně pro všechny občany a pořízené záběry nalezneme kdekoliv na internetu.
Proč je to u rodinných rozloučení jinak? I pohřeb je významný den, významný „přechodový rituál“ jak pro zesnulého samotného, tak pro jeho blízké, kteří začínají novou etapu – etapu života bez milované osoby, etapu truchlení. Pokud je smuteční rozloučení nachystáno hezky a s úctou, považujeme za milé a naopak správné takové loučení zaznamenat pro budoucí vzpomínku. Některé rodiny obřad dokonce natáčí, případně jej streamují (bez záznamu i s ním). A nám to přijde v pořádku – člověk je tvor vizuální a fotky vždy pomohou se o něco lépe rozvzpomenout na situaci, při které vznikaly. V takovém případě se také snažíme prostor, v kterém rozloučení probíhá – venku i uvnitř – co nejvkusněji upravit, aby se na snímky přenesla i jeho specifická atmosféra.
A má to ještě jednu výhodu: pokud je na obřadu fotograf, lidé méně fotí na vlastní mobily – a víc se zapojí do smutečního obřadu. (red. Z.H.) 

Nemusí. A u nás zpravidla ani nejsou – dáváme přednost kyticím volně položeným kolem rakve nebo urny. Přijde nám, že tím lépe vyjadřujeme barevnost, pestrost, nespoutanost, která k životu – a rovněž jeho oslavě – patří. A také tím šetříme přírodu, protože kytičku, dvě, možná puget přinese většina ze smutečních hostů (stejně, jako na návštěvu přineseme víno, na pohřeb přinášíme květiny) a tím se postarají o krásnou výzdobu již svépomocí.
Věnce, na jejichž výrobu je potřeba velmi mnoho květin, považujeme po finanční i ekologické stránce za lehce nadbytečné. Kytice či jednotlivé květiny si navrch mohou pozůstalí zpětně rozebrat, dají se vložit k zesnulému do rakve, mohou se – bez celofánů a mašlí – nechat ležet na místě rozloučení, zejména jde-li o vlastní zahradu nebo vysazený smuteční strom. Věnce by se bez dalšího užitku po obřadu hned vyhodily – lze jimi vlastně ozdobit jen hrob. Výhodu řezaných květin vidíme také v možnosti jejich výběru – můžete a můžeme vybrat květiny sezónní a pouze české, květiny luční divoce rostlé, můžeme použít i květiny sušené, které zkušení floristé umí naaranžovat do krásných vazeb. Zkrátka – stejně jako říkáme oslavě života „ano“, říkáme „ano“ i osobitosti květin. I kdyby mělo jít třeba o oblíbený kaktus zesnulého, donesený v truhlíku 😊 (red. Z.H. a O.V.)