POHŘEBNÍ OBŘADY
Jak vypadá dobrý pohřební obřad?
Především je osobní. Má být v souladu s tím, co si přál zesnulý, ale má také pomoci pozůstalým – je hlavně pro ně. Proto je dobré, když se do obřadu zapojí. Naše pohřby organizujeme tak, aby pozůstalí byli jejich součástí, ne pouze nečinnými účastníky.
Dobrý pohřební obřad má být také důstojný. Měl by mít pevnou strukturu a scénář, ale měl by také reagovat na potřeby pozůstalých. Může tedy začínat pomalu a smutně, ale může končit vesele jako oslava života.
Kde takový pohřební obřad uspořádat?
Na místě, které nám dovolí bezpečně truchlit, ale zároveň nás neuvrhne do deprese. Místo má být povznášející, nebo alespoň příjemné. My pořádáme pohřby v historických vilách, kostelech, saloncích, galeriích, smutečních síních, kavárnách a podobně. Na pohřby venku zase vybíráme zahrady, parky, památky, soutoky řek, splavy, lesy i louky… Tady jsou hezké příklady míst pro dobrý pohřeb.
Co na dobrém pohřbu děláme?
Vtáhneme pozůstalé do dění a dáme jim prostor doříci nevyřčené, vykonáme zesnulému poslední službu, nebo jim jen vytvoříme místo, kam se mohou vracet vzpomínat. S pozůstalými jsme neustále v kontaktu a pomáháme jim pohřeb naplánovat krok po kroku. Snažíme se, aby každý obřad byl jedinečný a pomáhal pozůstalým s tím, s čím pomoc potřebují. Proto zde nabízíme pouze inspiraci, co na pohřbech děláme a proč to pomůže.
Pustíme si písně, nebo je zahrajeme
Hudba doprovází obřady od nepaměti. Mnohé písně nám připomínají šťastné i smutné chvíle, probouzejí vzpomínky. Výběr písní necháváme plně v rukou rodiny. Nemáme žádný repertoár písní, žádný sled, ani přesný počet, vždy záleží na tom, co přesně chce rodina na obřadu dělat. Umíme ale poradit, která píseň se kam hodí.
V čem nám to pomůže? Hudba pomáhá se utišit a skutečně se “zpřítomnit”. Sestavování playlistu je jednoduchou, ale velmi pohlcující terapetuickou činností: co měl zesnulý rád? Co máme rádi my? A co jsme rádi poslouchali spolu? Tím, že písně budeme pečlivě vybírat, zavzpomínáme na zesnulého, uctíme ho a uvědomíme si mnohé i sami o sobě.
Sepíšeme a předneseme smuteční řeč
S rodinou pečlivě řešíme velkou řeč: na hodinu až dvě si s nimi sedneme a posloucháme o zesnulém, zajímáme se a doptáváme. Potom napíšeme řeč a rodina ji může dále upravovat. Smuteční řeč by měla oslavit život zesnulého ale také nabídnout úlevu – že náš milovaný tu žil, že svým bytím ovlivnil svět kolem sebe a že lze pokračovat v jeho díle i bez něj.
V čem nám to pomůže? Je to jedinečná příležitost se vypovídat někomu, kdo zesnulého neznal, a tedy pro něj nejsou žádné příběhy “ohrané”. Navíc to sejme “stres” ze psaní a přednášení před lidmi. Sednout si, dát si s námi kávu a mluvit je v závěru velmi příjemně strávený čas, který pomáhá truchlení.
Dáme prostor pozůstalým mluvit
Možná, že někdo z hostů má něco připraveného či napsaného a chtěl by to říct nahlas. Mohou to být příběhy kamarádů, historky z mládí, občas stačí i pouhé děkuji, které chtějí sdělit všem na pohřbu, ale málokdy je na to vhodná příležitost. My jim ten prostor doříct to nahlas dáme – ale nikoho do toho nenutíme.
V čem nám to pomůže? Pokud se po pohřbu nekoná kar nebo podobná akce, rodina se mnohdy nedozví krásné příběhy a vzpomínky, které by jim hosté třeba rádi předali. A občas je jenom hezké slyšet, že v truchlení nejsme sami a že naše zesnulého milovali i ostatní.
Oheň předá naše vzkazy
Vždy je něco, co jsme zesnulému neřekli. Nebo nemohli, nebo nechtěli. Přineseme podložky, tužky, papíry. Pak zapálíme oheň a po jednom vzkazy předáme plamenům. Nikdo už je neuvidí. Vzkazy pálíme v naší obřadní nádobě, proto můžeme být kdekoli, kde je to aspoň trochu venku: veranda, zahrada..
V čem nám to pomůže? Oheň je pradávným symbolem smrti, ale také očisty. Dává nám teplo a světlo, chrání nás před temnotou, ale zároveň nás může popálit a bolet – stejně jako láska. Když vzkazy pohltí oheň, každý do nich může s klidným svědomím napsat skutečně to, co by řekl jen a pouze zesnulému.
Voda předá naše vzkazy na lodičkách
Ne všechno si stihneme říct ještě za života. Můžeme tak poslat naše vzkazy zesnulému po vodě na speciálním, rozpustném papíře. Poskládáme lodičky a pustíme je po řece, nebo je necháme rozpustit v naší nádobě. A pak už jen sledujeme, jak se slova rozpíjí a s nimi i malinká kapka našeho smutku. Voda naše vzkazy předá.
V čem nám to pomůže? Voda symbolizuje očistu, řeka je tok času. Smývá z nás hříchy i zlo, bez vody by nebyl život. Zvlášť, pokud měl náš milovaný vztah k vodě, kudy jinudy mu poslat naše poslední vzkazy?
Vítr předá naše vzkazy na baloncích
V mnohých tradicích odchází duše do nebe: ať už tomu tedy věříte nebo ne, vidět, jak vaše vzkazy stoupají do nebe po balóncích, může být velmi ozdravné. A nejenom pro vás – hodí se to také pro děti, které si pak z pohřbu neodnáší trauma.
V čem nám to pomůže? Napsat poslední vzkaz zesnulému a sledovat, jak od vás stoupá do nebe, je krásná metafora odcházení, kterou pochopí i děti. Už jen to, že děti zesnulému na balónek namalují obrázek a poté se ho musí vzdát, je důležitá lekce o smrti.
Minuta ticha při svíčkách
Držet minutu ticha za zesnulého je výraz úcty. Na chvíli se ztišit, zahloubat do vlastních myšlenek. My to spojujeme se zapálením svíce – každý jednu dostane a zapálí si ji od té hlavní (v kostele od paškálu). Poté je podržíme v dlani. Ztlumíme světlo, vypneme hudbu, abychom skutečně na chvíli vydechli. Nakonec je můžeme jeden po druhé přinést dopředu a položit k rakvi, nebo urně.
V čem nám to pomůže? V neustálém stresu a shonu často zapomínáme na to, že emoce je potřeba procítit. A nebát se jich. Prvním krokem z žalu je si vůbec dovolit ho cítit. Zatímco nám tedy svíce taje ve dlaních, trochu to hřeje a místy to pálí – stejně jako nás vzpomínky místy pohladí, jindy bodnou.
Vysazení stromu či pietní zahrádky
Strom a rostliny vůbec symbolizují cyklus života, který je nekonečný. Pokud máme popel zesnulého v urně doma, pozůstalí z širšího okolí tak často přicházejí o možnost na něj chodit vzpomínat. Pomocí stromu či zahrádky popelu zesnulého dáme nový význam a navrátíme ho do přírody, odkud vzešel.
V čem nám to pomůže? Sledovat, jak strom roste a mění se napříč obdobími pomáhá lépe uchopit cyklus života a vypořádat se se smrtí. Navíc mohou všichni pozůstalí přiložit ruku k dílu a pečovat o strom či zahrádku během nadcházejících let, což nám dává důvod se k zesnulému vracet ve vzpomínkách.
Rozptyl popela do řeky
Voda symbolizuje očištění duše a svobodu, řeka tok života. Voda odnese našeho milovaného a odplaví část našeho smutku. Můžeme přidat okvětní lístky nebo věneček z květů, které poplují s ním. Nebo někdo raději naloží popel do malých lodiček, které postupně odplouvají, než se zcela rozpustí (a jsou ekologicky nezávadné). Povolení k rozptylu zařizujeme vždy my.
V čem nám to pomůže? Plynutí vody připomíná plynutí času, které nám přináší hojivý klid. Pomalé odplouvání symbolizuje odchod milovaného.
Rozptyl popela do nebe v balonu
Nejenom duše může odejít do nebes – i popel tam lze rozptýlit. Spolu s popelem naplníme balon heliem a vypustíme jej. Balon pak přibližně ve výši 9 kilometrů praskne a rozptýlí popel našeho milovaného do nebe. Zatímco balon stoupá a vzdaluje se nám z dohledu, můžeme si lépe uvědomit, že od nás zesnulý sice odešel, ale že míří do světla a nikdy nás úplně neopustí, protože bude všude kolem nás.
V čem nám to pomůže? Je to jednoduchá, ale krásná metafora odchodu na věčnost, kterou pochopí i děti.
Uložení urny na hřbitov, nebo do přírody
Možná máte urnu s popelem zesnulého, ale ještě jste se neodvážili ji uložit mimo domov. Nebo jste uspořádali obřad, ale urnu si vzali domů. Pokud již přišla ta chvíle, že chcete zesnulého “propustit”, můžeme urnu společně uložit do kolumbária nebo hrobu. Nebo také ke stromu na lesním hřbitově.
V čem nám to pomůže? Propustíme zesnulého do “jeho světa” a odlehčíme vlastní duši. Budeme vědět, že zesnulý našel své stálé místo, ať se s námi stane už cokoli, a lidé budou mít kam na něj chodit vzpomínat.
Uložení rakve do hrobu na hřbitov
Pokud si přejete zesnulého uložit do hrobu v rakvi, pomůžeme vám vše zařídit a můžeme to spojit třeba s obřadem vzpomínání. Do rakve můžeme přidat poslední dárky pro zesnulého . A na rakev můžeme položit třeba krabici se vzkazy od pozůstalých, aby se zesnulým byly “navždy”.
V čem nám to pomůže? Rozloučit se přímo s tělem zesnulého nám dává jedinečnou šanci si skutečně uvědomit, že odešel. Věříme, že pokud s tím jsou srovnaní dospělí, i děti pohled na zesnulého zvládnou a nevybudují si v sobě strach ze smrti.
Malování vzkazů na urnu nebo rakev
Lidé již od nepaměti své zesnulé obdarovávají uměním: soškami, šperky, hudebními nástroji.. úplně nejlehčím způsobem, jak dnes zesnulému něco darovat, aby to s ním zůstalo, je mu to namalovat či napsat přímo na urnu nebo rakev. Mohou to být osobní vzkazy nebo třeba obrázky od dětí.
V čem nám to pomůže? Budeme mít jistotu, že naše vzkazy a “dary” zůstávají skutečně se zesnulým. Pro děti je to navíc příjemná aktivita, které se mohou lehce účastnit – narozdíl od nás dospělých totiž jinak celý proces plánování pohřbu vnímají velmi “odtrženě”.
Vypouštění motýlů
Motýl symbolizuje transformaci, proměnu z jedné formy existence do jiné. V jiných kulturách je také symbolem duše nebo i lásky. Abychom je ale netrápili, musí být teplota alespoň 21C. Můžeme je společně vypustit během pohřbu nebo i na karu.
V čem nám to pomůže? Odchod našeho milovaného může být krásný a křehký moment zároveň, symbolicky můžeme jeho duši vypustit “na křídlech motýlů”.
Vypouštění luceren
Připomeneme si, že i v nejtemnější noci svítí světlo naděje. Symbolicky tak můžeme vzkazy zesnulému poslat po lampionech do nebe a sledovat, jak k němu odlétají. Při tomto obřadu je ale potřeba myslet na to, že můžeme lucerny vypustit pouze při bezvětří, mimo zástavbu a letiště. Při špatném počasí proto myslíme na náhradní ceremonii, třeba balónky místo lampionů.
V čem nám to pomůže? Víra, že duše odchází do nebes, nepanuje pouze mezi věřícími. Proto je tento obřad hezkou alternativou pro všechny části rodiny. Světlo luceren pomůže najít cestu nejenom našemu zesnulému, ale i nám.
Ohňostroj popela
Pohřeb může a má být také oslavou života. Ohňostroj je symbolem nových začátků (třeba nového roku), ale úplně původně sloužil k zahánění zlých duchů. Rachejtle umíme přizpůsobit tak, aby nesly popel zesnulého a rozptýlily ho po obloze. A nemusí to být nutně v noci – umíme to i tak, aby byl vidět ve dne.
V čem nám to pomůže? Rozptyl popela v ohňostroji se rozhodně nevidí každý den. Možná, že váš zesnulý byl tak jedinečný, tak optimistický, že si nedokážete představit, že by chtěl mít smutný, tichý pohřeb. Naposledy tak může mít tu možnost vás opravdu překvapit.
Chcete vidět, jak to vypadá?
Podívejte se na Fokus Václava Moravce (Česká televize). Natáčeli jsme s nimi ukázky jednoho běžného obřadu. A také jsme řešili, proč a jak to děláme.
Nevíte? Zavolejte nám na 775 856 857. Nebo napište SMS či na WhatsApp.
Spolu něco vymyslíme.
JAK POHŘEBNÍ OBŘAD POMÁHÁ?
POMŮŽE POZŮSTALÝM POHŘEBNÍ RITUÁL, CEREMONIE?
Pomáhá se odloučit od zesnulého
Potřebujeme si uvědomit, že náš milovaný zesnulý je už na lepším místě, ať je to kdekoliv. K tomu nám pomůže pohřební obřad: zážitek, na který se nezapomíná, který prožijeme spolu a má silný příběh. A do toho příběhu budeme zapojeni.
Přináší krásu a oslavu života
Pohřeb je smutný, ale může být povznášející. Pohřební obřad nám pomáhá přijmout smrt a rozloučit se s našim milovaným, ale myslíme, že jeho život si zaslouží oslavit. Obřadní síně jsou studené a smutné, naše obřady jsou vřelé a plné lásky.
Pomáhá najít nové místo v životě
Pohřeb je i přijímací rituál: pomáhá nám přijmout novou realitu, začít budovat nové vztahy, nové vazby s rodinou i přáteli. Stejně, jako například společný oběd či oslava. A společným posezením má správný pohřeb také končit.
S KÝM SE U NÁS POTKÁTE?
-
Zuzka
Zuzka na obřadech nejraději tvoří a přednáší řeč, obřadem jako takovým provází v roli moderátora spíš méně. Při psaní se snaží vystihnout na lidech to dobré a to pro ně specifické. V řeči se nebojí vtipu ani osobních hlášek, umí ale i vycítit, že někdy jde o ztrátu moc čerstvou nebo tragickou a je potřeba se k textu postavit jinak. Neumí přesně popsat, čím se při psaní řídí, ale zhodnotila by to slovy: "Ze začátku většinou nevím, ale pak zapnu srdce a ono to jde najednou samo".
Zuzka vystudovala indologii a indonesistiku, oboru ale nezůstala věrná. Pracuje již nějakou dobu v Cestě domů v sekci vzdělávání a obřadům se věnuje k tomu.
Zuzku vedle toho baví cestovat, lézt na vysoké věci, prozkoumávat podzemí a opuštěné budovy, fotit, jezdit na historické akce i zážitkové hry, trávit čas s kamarády a tak nějak povšechně si užívat život a svobodu.
-
Oleg
Oleg je zakladatelem Pohřebních průvodců. "Původně to byl pokus a dělali jsme to úplně jinak. Ale postupně nám lidi říkali, co chtějí a co ne, a my jsme je poslouchali. Vlastně většinu toho, co dnes děláme, máme z praxe, od klientů: vidíme, co jim doopravdy pomáhá."
S Olegem se potkáte často při prvním kontaktu s námi: bere telefony nebo odpovídá na zprávy. Ale mnoho z klientů provází po celou dobu.
Narodil se v Košicích česko-německým rodičům, studoval v Brně a téměř dvacet let už žije v Praze. Původním povoláním dělal transformační projekty ve firmách, které procházejí velkými změnami: začínal v telekomunikacích, pokračoval například v Alze, České spořitelně nebo v PPF.
Kromě práce jej potkáte s jeho dvěma dětmi, manželkou, v horách, na koncertě, na pivu nebo na maratonu.
-
Alenka
Alenka se k Průvodcům se přidala v roce 2021 a osvědčila se ve všech rolích. Reprezentovala nás například v pořadu Inkognito a nyní se věnuje primárně tvorbě smutečních oznámení či jiným grafickým pracem.
Do týmu ji přivedla osobní zkušenost, díky níž neměla příliš pozitivní vztah ke smrti. Proto se rozhodla podílet na změnách v pohřebnictví, aby pozůstalí nevnímali jen negativní pocity a pohřeb mohli pojmout jako oslavu života jejich blízkého.
Alenka je od přírody veselá a empatická, což promítá i do svých řečí. Těší ji, když v nich pozůstalí naleznou pochopení i útěchu.
Dříve žila v Praze, kde se po studiu personálního řízení věnovala office managementu ve velkých společnostech. Po sedmi letech v metropoli se rozhodla vrátit do rodných Jizerských hor a nyní žije v Liberci, kde se snaží šířit povědomí o nové pohřební kultuře. Když nepomáhá s pohřby, pracuje na personálním oddělení krajské nemocnice.
-
Eva V.
Eva pochází z Prahy, je hrdou Žižkovandou. V rámci studia, které nyní zdárně dokončuje, se věnuje Arts managementu, tedy řízení v kultuře. Jak ve škole, tak v práci ráda uplatňuje své nadšení pro organizovanost - tabulky a kreativitu - smysl dělat věci jinak. Již v útlém věku prožívala strach o svoji vážně nemocnou sestru, kterou nadevše miluje a které lékaři předpovídali možnou smrt. Sestra se ale z nemoci dostala a je silnější než kdy dříve. Eva od té doby ví, jak je život vzácný.
-
Eva K.
Eva se k Pohřebním průvodcům dostala skrze svou vášeň k organizování eventů. Krátce po pohřbu babičky v klasické smuteční síni měla možnost zažít obřad s Průvodci. Překvapilo ji, jak krásné může rozloučení být a jak je důležité zapojení pozůstalých, včetně dětí, do celého procesu. Roli průvodce vnímá jako možnost pomáhat lidem v těch nejtěžších chvílích. Ukázat, že pohřeb nemusí znamenat jen černou barvu a slzy. Ráda mluví o rozloučení jako o oslavě života a věří, že správné rozloučení může být velmi léčivé.
Obřady nejčastěji moderuje, a to s cílem provést pozůstalé rozloučením s citem, pokorou a někdy i úsměvem. “Přála bych si, aby měl každý možnost se se svým blízkým rozloučit přesně tak, jak to cítí."
-
Bára
Bára pochází z Prahy, studovala krajinářství na Fakultě životního prostředí ČZU a k Pohřebním průvodcům se přidala v roce 2021. Pracuje jako markeťačka a copywriterka na volné noze. Ve volném čase tráví čas v přírodě nebo cestuje po Evropě se svými dvěma pejsky v obytné dodávce jménem Sušenka. Mezi její zájmy patří také gastronomie spolu s ekologickým a etickým životním stylem.
-
Adriana
Adriana pochází z Pošumaví, kam se po téměř dvaceti letech života v Praze opět navrátila. Vystudovala antropologii a nepřestává ji fascinovat šíře možných způsobů života na této planetě. Za svůj druhý domov považuje Indonésii, blízký vztah má také k Madagaskaru. V Čechách působí v neziskovém sektoru a v současnosti tráví většinu volného času s rodinou.
K Pohřebním průvodcům ji přivedla nespokojenost se servisem klasické pohřební služby po smrti jejího miminka a touha podílet se na změnách v tomto odvětví. V momentě, kdy jsou pozůstalí ochromeni smrtí blízkého člověka, chce stát po jejich boku, pozorně naslouchat jejich přáním a pomáhat je realizovat. Vnímá dobré rozloučení se zesnulým jako důležitý rituál, který provází lidstvo od jeho počátků a který je podle ní nezbytný pro začátek zdravého truchlení.
-
Hanka
Hanina je mladá žena s velkou duší, která si nese lásku k životu a lidem ve všem, co dělá.
Díky přirozené otevřenosti vůči novým příležitostem přesídlila z rodného Brna do Prahy, kde začala studovat podnikovou ekonomiku. Nové prostředí jí umožnilo rozvíjet také kreativní stránku, a to prostřednictvím malby a studia módního návrhářství.
Důležitou roli v životě pro ni hraje i vnitřní klid, který nachází jak v přírodě, tak třeba při péči o pokojové rostliny. Ať už jde o cokoli, věří, že vše potřebuje správnou péči. Nerušenou pozornost, vhodný čas a místo. Za své životní poslání považuje soucítění, a právě tento hluboký cit ji přivedl k práci pohřební průvodkyně. Stará se o to, aby pohřeb nebyl jen truchlením, ale také vzpomínáním a oslavou života. Protože péče spojená se soucitem dokáže proměnit každý okamžik v něco hluboce smysluplného a lidského: a na to si Hanina ve svém srdci najde místo vždy.
-
Veronika
Veronika vypomáhá při obřadech a píše řeči, občas se podílí i na článcích a příspěvcích. Zakládá si na tom, aby řeči odrážely osobnost zesnulého i pozůstalých – některé mohou být hluboké a srdceryvné, jiné úsměvné a odlehčené. Záleží jen na vás, jakým způsobem chcete řeč i obřad pojmout. Největším komplimentem pro ni je, když slyší “to bylo přesně, jak by to maminka / babička / sestra napsala”.
Kromě toho je Veronika vystudovaná jazykovědkyně, překladatelka a tlumočnice, navíc pracuje jako lektorka. Mluvit s ní můžete česky, slovensky, anglicky nebo třeba španělsky. Zaslechnout jste ji mohli například na Světě knihy nebo v Oktagonu. Ve svém volném čase se věnuje překladu poezie, hraní videoher a umění. Pokud ji náhodou nepotkáte online, nejspíše bude někde venku na motorce.
-
Petra
Petra již dvanáct let slaví a zkoumá mexické Dušičky, které ji inspirovaly k pořádání vzpomínkového obřadu u Pohřebních průvodců. Rituály vzpomínání na zesnulé vnímá nejen jako možnost zavzpomínat na zesnulé a usmířit se s nimi v našem nitru, ale také jako prostředek psychohygieny.
Petra vystudovala sociální antropologii a za svůj druhý domov považuje Mexiko, kam se pravidelně vrací. V Čechách pracuje jako výzkumnice v oblasti sociálních věd v soukromé organizaci INESAN. Na antropologickém výzkumu ji nejvíc baví rozhovory a práce s lidmi.
Ve volném čase nejraději cestuje, píše o Mexiku, učí se španělsky, fotí a navštěvuje známé i méně známé hřbitovy.
-
Magda
Magda pochází z Plzně. Do týmu ji přivedla vlastní zkušenost – pohřeb babičky v obřadní síni krematoria. Pocit prázdnoty po obřadu i vzpomínka na plakající děti a zajíždějící rakev se pro ni staly silnou motivací uspořádat zcela jiné poslední rozloučení pro svoji sestru, a tak jí do cesty přišli Pohřební průvodci.
Bezprostřední setkání se smrtí ji vedlo k chuti spolupodílet se na rozloučeních, která jsou osobní, niterná a léčivá – jako to se sestrou. Věří, že je nesmírně důležité být v takových chvílích lidem nablízku, naslouchat, poskytnout podporu, nenechat je v tom samotné. Až přijde čas, ráda by provázela pozůstalé na jejich cestě truchlením a smířením se smrtí blízkého člověka.
Volný čas Magda nejčastěji tráví s rodinou v přírodě a v pohybu, ať už pěšky, na kole, nebo na lyžích.