Věděli jste, že můžete mít na rozloučení třeba motorku? Projektor s fotkami? Barevné zákusky? Výčep piva? Můžete. Jen si o to musíte říct. A také nemusíte rozloučení konat v síních smutku, ale třeba v lese, ve vašem oblíbeném parku, v kavárně, u soutoku řek nebo třeba na tenisovém kurtu. Jen se nesmíte bát klást požadavky. Nenechat se strhnout katalogy, tabulkami a návrhy pohřebních sjednatelů. Nikdo vás nenutí zapadnout do 20 minutového “běžícího pásu” formou “ticho, hudba, kladení květin, najatý řečník, hudba, kondolence, do 20 minut pryč a venku už se mísit s novým turnusem”.
Pohřbu můžete věnovat čas. Klidně hodinu, dvě, tři, celé odpoledne. Může být tam, kde vy určíte. Může být s urnou i rakví. Může být barevný, s živou hudbou, s fotkami, dětmi, psy i ve stylu třeba Star Wars nebo Slavie, pokud je zesnulý fanouškem :)
Jsme tu od toho, abychom vám s tím pomohli. Nebojte se ozvat a vymyslíme důstojné, ale tématické rozloučení, na které budete v dobrém vzpomínat. (red. Z.H.)

Psychologové se v tomto případě shodují: dítě má na pohřbu rozhodně být s námi: má mít možnost se rozloučit, uzavřít nějak svůj vztah se zesnulým. Když ho necháme doma, nebude mít smrt vyřešenou a navíc se bude cítit odstrčené a osamělé. Vysvětleme mu smrt, vysvětleme mu, co se stalo a proč děláme pohřební obřad: že se chceme rozloučit, a že tím vzdáme i hold našemu milovanému. Nemusí třeba všemu rozumět: nedivme se otázkám, buďme trpěliví a chápající. Popišme mu například předem pohřební obřad, aby se nevylekalo. Nestyďme se dokonce ukázat mu náš žal: dítě pochopí, že je to pro nás velká ztráta. Nepřenášejme na něj ale naši sebelítost, i když je přirozená a pochopitelná: “Proč mi to jen udělala, proč mě opustila?” Vyhněme se lžím, a to i těm milosrdným: když budeme říkat, že “babička spí”, můžeme se dočkat problémů se spánkem; když řekneme, že odešla “na oblohu na obláček”, třeba se to dítěti zalíbí a bude chtít za ní… A hlavně se bude ptát, proč jej opustila.
Stejně, jako je dobré do přípravy pohřbu zapojit dospělé pozůstalé, zapojme do něj i děti. Jednak jim to pomůže uvědomit si fakt smrti, a za druhé se tím v době smutku alespoň zabaví. A ruku na srdce: i my budeme klidnější, když děti nebudou rušit :) (red. O.V.)

Když někdo zemře, pozůstalí často neví, co říct. Jak utěšit jeho nejbližší, jak vyjádřit soucit. Nabízí se samozřejmě slovní obrat “upřímnou soustrast”, kterou “nepřejeme”, ale “vyjadřujeme”. To je nejčastější chyba, které se neznalý může dopustit. Na soustrasti není co přát. Můžeme ale použít větu “přijměte moji upřímnou soustrast” nebo “dovolte mi vyjádřit upřímnou soustrast”, nebo prostě jen proneseme: “upřímnou soustrast” a stiskneme ruku.
Stačí to? Nejde jen o prázdnou frázi, za kterou se můžeme ukrýt, abychom náhodou neřekli nebo neudělali něco špatně? Odpověď si musí najít každý sám. Obecně však nejde než doporučit, aby byl člověk v projevu smutku a soucitu upřímný a opravdový, s upřímnou soustrastí či bez. Může klidně říct i jen “je mi to líto”, “bude mi chybět stejně jako vám”, “soucítím s tebou, musí to teď být vážně těžké”, nebo “moc mě to mrzí, kdykoliv se na mě obrať, kdybys potřeboval pomoc – teď, za měsíc nebo za dva roky, zkrátka kdykoliv”. Upřímnou soustrastí nic nezkazíme, ale podpoříme jí doopravdy pozůstalé, kteří ji slyší v pohřební síni stokrát, ale už nic dalšího? Co myslíte vy? (red. Z.H.)

Bývá zvykem, že smuteční řeč pronáší jedna osoba, často najatý řečník. Ale nejde o pravidlo, natož o povinnost. Na pohřbu mohou promluvit všichni, kteří mají zájem. A to ať již v tradiční smuteční síni (jen je třeba počítat s delší dobou pronájmu), nebo při pohřbech podle vašich přání. My rádi pronášíme jednu velkou, shrnující řeč o zesnulém, a poté vyzýváme kohokoliv ze smutečních hostů, aby se ujal slova a pronesl, co má na srdci. Může jít o jednu konkrétní vzpomínku, může jít o slova díků, může jít o osobní vyznání citů, které k dotyčnému choval. Takové výpovědi mívají neuvěřitelnou hloubku a sílu. A mluvícím se přitom uleví, protože to, co nosili v srdci, mohli sdělit – ať už sami před sebou, ostatním, nebo zesnulému do nebe. Všichni zúčastnění s ním tuto chvíli sdílí, mohou se navzájem podpořit, mohou povzbudit i další, aby taktéž překonali ostych a vyjádřili se. Takový obřad nám dává největší smysl. Poskytuje mu emoce, lidskost, osobitost a nejinak i zaměření na život zesnulého a jeho povahu, spíše než na to, že zemřel. Proto na pohřbech rádi vyzýváme, aby se zapojili všichni, kdo chtějí. Jak říkáme – vhodnější chvíle už nebude. (red. Z.H.)

Odklopení víka rakve před konáním obřadu se říká „identifikace zesnulého“. Nejen proto, aby pozůstalí nabyli jistoty, že se loučí opravdu se svým bližním, ale zejména proto, aby mohli dle svého přání tvář milovaného ještě naposledy vidět. Krom toho lze obřad provést i po celou dobu s otevřenou rakví. Na identifikaci se vás možná zeptají v pohřební službě již při sjednávání obřadu. Ať již zde odpovíte ano či ne, neměl by vám nikdo bránit zesnulého před obřadem vidět, ani kdybyste o to prve přání neprojevili. Stejně tak máte právo si své přání rozmyslet, pokud v obřadní síni zjistíte, že na to nemáte sílu – na tom není rozhodně nic špatného.
Tvář i tělo zesnulého totiž nevypadá jako v amerických seriálech. Tam je běžné lidi speciálně upravovat, vlastně balzamovat nebo konzervovat – u nás to není zvykem, dělá se to jen výjimečně a nazývá se to „vyšší hygienické zaopatření zesnulých“ – a umí to jen dva subjekty.
Tělo vypadá jinak, než jak vypadalo za života. Pokožka má jinou barvu, v očích již nenajdete jiskru, tvář pozbývá vám známé mimiky, tělo je ztuhlé a chladné, vypadá trochu jako z vosku. Někdy se nepovede zavřít zesnulým krom víček ani ústa, což sice značí jen to, že šlo o člověka podléhajícího přírodním procesům, ovšem ne každý dovede zpracovat zážitek, kdy hledí na svého milovaného právě takto. Vidět blízkého ze vteřiny na vteřinu takto, bez varování a bez sledování kontextu, co se s tělem od okamžiku úmrtí po pohřeb všechno děje, může velmi traumatizovat. V době umírání v nemocnicích na takový obrázek nejsme běžně zvyklí. Ve výsledku je ale jen na vás, jestli vyhodnotíte identifikaci jako vhodný způsob, jak přijmout fakt, že dotyčný již nežije, nebo zda z obav, že si z dotyčného budete pamatovat nejsilněji jeho posmrtnou podobu, od identifikace upustíte. Volba je vaše a žádná není špatná, byť je rozhodně moudré o ní popřemýšlet. Ani jedna nejde vzít zpět – vidět tvář, kterou už nelze „odvidět“, může být pro někoho stejně těžké, jako pro jiného si vyčítat, že k tomu nedostal odvahu.

Co třeba udělat obřad odpoledne, navečer, v neděli?  Běžně se pohřby konají ráno, dopoledne, nejdéle pak brzy odpoledne, a to ve všední dny. Trvají necelou půlhodinu a ne vždy se rodina a pozůstalí mají čas a chuť přesunout na smuteční hostinu. Omluvu z práce přitom mohou čerpat jen nebližší příbuzní, a proto se často nepřijdou rozloučit všichni, kteří by to jinak rádi udělali.
My proto doporučujeme a nejraději pořádáme pohřby, které se konají pozdě odpoledne, aby se mohli pozůstalí plynule přesunout na večerní zapití památky zesnulého. V případě víkendů pak nejčastěji vyrážíme za rodinami v neděli, někdy dopoledne, aby si rodina užila společný oběd, někdy odpoledne, aby spolu strávili zbytek dne a nový týden začali již v novém duševním rozpoložení. Víc smíření, víc oproštěni od tlaku „něco jsme nedořekli“, víc naladěni na to, že život opravdu již půjde v jiných pořádcích. Je pro nás též důležité, aby pozůstalí nemuseli řešit prioritizaci víkendových plánů, proto doporučujeme neděle i z tohoto důvodu – i ti, kteří mají víkend zabraný, jsou zpravidla schopni vyhradit si nedělní odpoledne už na rozloučení. Takové obřady také nemusí být uspěchané, očekává se, že již více méně všichni mají zbytek dne volný. Proto i Vám budeme rádi nabízet obřady v neděli. Společně se všemi pozůstalými strávit příjemný čas beze spěchu považujeme za nanejvýš důležité ke snadné cestě truchlením. Dalším vhodným časem je pátek odpoledne: po něm začíná víkend, člověk se nadechne, vydechne… a potom začne nový týden, nový život… (red. Z.H.)