Po setkání se smrtí je uklidňující číst příběhy jiných lidí. Uvědomit si, že nejsem první ani poslední, komu se taková věc děje, a nebýt na tu tíhu tak sama. Čtení o smrti ale pomáhá všem.

Rozptyl popela je krásný, romantický, duchovní a dá se říci až povznášející způsob rozloučení. Je však spojen se spoustou obav a předsudků, byť se není čeho bát.

Na Louce vzpomínek budete pochováni v přírodní rakvi i oblečení. Namísto mramoru bude nad vámi louka plná květin.

Češi mají jeden smutný, i když nepotvrzený rekord. Až polovina pohřbů se odehrává bez obřadu, a pokud nějaký proběhne, jde tradičně o neosobní setkání v krematoriu, které fungují spíš jako spalovna mrtvol.

Smuteční řeč je ústředním bodem pohřbu. Na povrchu může být krásná a velmi důstojná - jako když zesnulého necháme vymalovat. Uvnitř však může být hluboce osobní.

Do Brna se často jezdí na výstavy, koncerty nebo festivaly, ale při bližším prozkoumání lze zjistit, že jde také o ráj pro všechny, kdo se rádi projdou po hřbitovech, kostelích, kobkách… zkrátka po funerálních památkách.

Vánoce považujeme za radostné období, kdy se setkáváme se svými blízkými. Obklopuje nás smích, koledy, pohádky, milé vůně, svíčky, světýlka… Ale co když jste nedávno přišli o někoho, koho jste milovali? Nebo když máte někoho takového ve svém okolí?

Poslední rozloučení dnes nemusí být jen rychlé neosobní setkání ve smuteční síni. Kromě tradičních záležitostí jako je parte, hudba či květinová výzdoba jej můžete udělat osobnější ještě dalšími drobnostmi, které vám blízkého připomenou.

Představa, že se pohřeb musí nutně konat ve smuteční síni, s najatým řečníkem, čtyřmi písničkami a během dvaceti minut, se poslední dobou mění.

Firmy nám slibují, že znovu vytvoří naši zesnulou maminku, dceru, bratra či tatínka. Budeme si psát, mluvit spolu, uvidíme se na videu, a dokonce se můžeme i potkat ve virtuální realitě. My, Pohřební průvodci, tomu přezdíváme „digitální duch“.

Hledáte na internetu vzorové pohřební řeči? Zcela jistě v nich najdete spoustu klišé a prázdných frází, zejména na začátku. V případě, kdy řečník o zesnulém téměř nic neví, se není čemu divit - něco pronést musí.

Rozlučme se, dokud nám na to zbývají síly. Smíříme se sami se sebou, smrtí, v rodině i mezi kamarády a kolegy. Nový koncept předpohřbu nám pomůže odejít s klidnou myslí.

Přestaňme chránit děti před smrtí, protože se jí my sami bojíme. Zapomeňme na představy o tom, že „co děti nevědí, to jim neublíží“. Ve skutečnosti totiž platí, že co děti nevědí, to si vymyslí.

V Čechách se pohřbů bojíme. Ale v Indonésii se na ně lidé těší. Několik dní společně jedí, pijí a klábosí. Nejdříve ale zabijí buvoly a koně. A maso z nich rozporcují a rozdají hostům.

Co třeba udělat obřad odpoledne, navečer, v neděli? Běžně se pohřby konají ráno, dopoledne, nejdéle pak brzy odpoledne, a to ve všední dny. Trvají necelou půlhodinu a ne vždy se rodina a pozůstalí mají dostatek času…

Ztráta blízkého je vždy bolestivou životní zkouškou. Proto je dobré vědět, jak se vypořádat s některými ryze praktickými záležitostmi – třeba co s popelem, když skončí pohřeb.

Skoro dvě třetiny Čechů netuší, jak by měl vypadat jejich pohřeb. Pouze čtvrtina z nich ví, jaké poslední rozloučení budou chtít jejich rodiče. Vytěsňování tématu smrti potvrzuje i nedávný výzkum.

I při přípravě posledního rozloučení je potřeba dobře vybírat. Ale jak, když člověka otupí zármutek a neví, nač si dávat pozor?